Na Wikipedii je závist definována jako “jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, či druhého o to připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů.” Závist je považována za destruktivní emoci a v katolické nauce jeden ze sedmi hříchů.

Jak však pojmenovat, když toužím po něčem, co má někdo jiný a zároveň jsem přejícný? Myslím si, že taková konstruktivní závist je motor aktivity. Jednak jako povzbuzení “zvládnu to taky”, ale i jako praktický příklad realizace touhy. Sdílení zkušeností a “okoukávání”, čili sociální učení, je nezbytnou evoluční výbavou člověka.

Lidé, se kterými se setkávám, často vnímají závidění druhým jako svou špatnost a stydí se za to. Prosím rozlišujme mezi závistí destruktivní, která nám dává sílu ničit, a závistí konstruktivní, která nám dává sílu a směr uskutečňovat své touhy. Zkusme závist využívat jako informaci o tom, co si vnitřně přejeme (přijetí? uznání? smysl? klid? něco silnějšího prožívat?…) místo toho, abychom emoci provinile zaháněli. Je to lidské 🙂